02 augusta, 2011

The Cheeky Chap







Původní název:
壞小子 (坏小子) / Huai xiao zi (1980)
Režie:
Lee Wing-Cheung
Země:
Hong Kong
Hrají:
Wei Pai, Candy Wen Xue-er, Wai Wang, Yeung Chak-Lam, Charlie Chan Yiu-Lam, Wong Ching, Wong San, aj.

CSFD / IMDB / HKMD / HKCINE



Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let se v hongkongské kinematografii nesl ve znamení změn a nových trendů a doba kromobyčejně přála kung-fu komediím. Ze studia Golden Harvest na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vzešla takových veseloher úctyhodná řada – a jednou z nich je i Huai xiao zi (The Cheeky Chap), první (a bohužel taky předposlední) Wei Paiova "sólovka".

Ma San Fan je mladý mistr kung-fu, jenž se ničeho nezalekne – a nic mu není svaté. Na vyvádění blbostí ho užije, na přijímání odpovědnosti už nikoli. To jediné, co chová v lásce a úctě, je rodina, ale ani to ho nepřinutí, aby uposlechnul matčiných neustálých proseb a konečně se polepšil. Že matka si s ním evidentně neví rady, se zrcadlí s až dojemnou zřetelností v tom, jak rezignovaně se k jeho lumpárnám staví. Kdykoli Ma něco provede, vyrazí ho z domu s tím, že dokud se neumoudří, nemá jí chodit na oči. Ma tak tráví většinu času bezcílným potulováním, bezstarostným flákáním a drobnými krádežemi, důsledky svého jednání neřeší, odpovědnost si nepřipouští a o dobrou náladu se nenechá přípravit ani hladem, ani špatným svědomím. Jenže na každou svini se někde brousí kudla a vaří voda. Ma svým bezohledným jednáním uvede do chodu sled střetů a nešťastných příhod, na jehož konci ho čeká rovnocenný soupeř a – to především – morální lekce, která je o to tvrdší a bolestivější, oč později přišla.

Anglický název této komedie by se dal přeložit jako "Drzoun", což v zásadě nezní nikterak zlověstně, a titulní hrdina se na první pohled a prvních pár minut jeví docela sympaticky. V člověku to vyvolá dojem, že má před sebou jednu z těch potrhlých HK boxovacích komedií o neotesaném dobrákovi s velkým potenciálem, jehož drobné nedostatky vyrovnává míra jeho odhodlání a ryzost jeho srdce. Chyba lávky. The Cheeky Chap je z úplně jiného těsta – což měrou nemalou přispívá k rozporuplnému přijetí, jehož se mu mezi diváky dostává.

Především je tu scénář, který značně znesnadňuje jakoukoli identifikaci s hlavním hrdinou hned několika způsoby. Velmi zjednodušeně řečeno, hrdinové si nás mohou naklonit cestou buď pasivní (tedy skrze to, jak se potýkají s tím, co se děje jim), či aktivní (tj. skrze to, jak působí na svoje okolí) – v naprosté většině případů samozřejmě nějakou tou více či méně vyváženou kombinací obojího. Obě tyhle cesty jsou ale v případě našeho titulního drzouna z větší části zablokované.
Ve chvíli, kdy Ma San Fana poznáváme, je to už v podstatě "hotový" mistr bojovník, který zvládá kung-fu dost dobře na to, aby s přehledem natrhnul kožich i ostříleným pardálům. Problémy překonává snadno a – to je ještě důležitější – způsobuje si je obvykle sám. Jeho putování je poflakováním bez cíle a beze směru. Není proč mu držet palce, protože není nic, z čeho by se nevylhal nebo nevysekal, a není proč s ním bůhvíjak hluboce soucítit, protože k srdci si toho moc nebere. Coby hlavní protagonista je Ma kluzký jak úhoř - i kdybyste se s ním sebevíc chtěli ztotožnit, nemáte se čeho chytit.
Důvodů k obdivu je ještě méně. Ma totiž není ani rošťák, ani drzoun, ani uličník, nýbrž amorální, sebestředná a mírně sociopatická svině. Těžko obdivovat jeho odvahu tváří v tvář silnějšímu, když ve stejné míře projevuje bezohlednost vůči slabším. Nadhled, s nímž čelí překážkám a přijímá nezdary, by mohl být sympatický, kdyby neměl taky odvrácenou tvář v podobě naprosté netečnosti vůči nářkům druhých (přičemž příčinou těch nářků bývá dost často Ma sám). A drzost tváří v tvář arogantním parchantům není ani roztomilá, ani okouzlující, když sám hrdina je zrovna takový arogantní parchant.

Ma je tím pádem hrdina velmi problematický, což ještě víc vyniká díky osobě hlavního představitele. Při troše námahy si dovedu představit, že i takhle napsaný protagonista by mohl nakonec vyznít docela sympaticky (zvlášť jakmile se začne tvářit, že by se možná snad i polepšil) – jenže Wei Pai není žádný Sammo nebo Jackie. Teď nemluvím o tom, že je méně ohebný a mrštný (což, pravda, je), ale o tom, že sám sebe prostě nedovede nebrat vážně (nebo to aspoň na kameru přesvědčivě zahrát). Tu bezstarostnou, sebeironickou jiskru z úsměvu vykřesat nedokáže – a ve finále je zkrátka jen bezohledný a ironický. Výsledkem je to, že i relativně nevinné fóry v jeho podání vyznívají dost zlejškovsky – o těch opravdu ohavných hadovitostech nemluvě.
To všechno ale nemá být z mé strany výtka. Ma San Fan coby protagonista rozhodně není nezajímavý. V jádru je The Cheeky Chap poměrně drsný příběh o morálním dospívání a Ma tu není proto, abyste ho měli rádi, ale proto, aby posloužil jako příklad toho, že bez trochy té alespoň elementární slušnosti a odpovědnosti z vás nikdy nic kloudného nebude, jedno kolik dokážete nakopat zadků.
The Cheeky Chap předvádí podobné žánrové kotrmelce jako většina kung-fu komedií té doby. V jednu chvíli je to slapsticková fraška a o pár vteřin později někdo tragicky zemře (a minutu nato je to už zase slapsticková fraška). Člověk uvyklý hongkongskému zacházení s žánrovými konvencemi se podobnými obraty na patě jistě rozhodit nenechá, ale dlužno podotknout, že The Cheeky Chap je docela krutý i na hongkongské poměry. Je to dáno nejen některými poměrně drsnými dějovými zvraty, ale hlavně tím, že hlavní hrdina je takový, jaký je, a atmosféru tím pádem nijak zvlášť neodlehčí ani neprojasní. S tím, jak film spěje ke konci a všechna ta blbá karma, již Ma San Fan nashromáždil, začne konečně pracovat proti němu, temnějších tónů výrazně přibývá – a ve finále definitivně končí všechna sranda. Závěrečný souboj už je smrtelně vážná záležitost, jež se zcela obejde bez slovního špičkování nebo jakéhokoli pokusu o komediální nadsázku.

Když už je řeč o soubojích... The Cheeky Chap extraligu nekope, zejména (ale nejenom) proto, že Wei Pai měl jako screen fighter svoje meze. Není tedy dobré poměřovat tenhle film s žánrovými klasikami či Weie s žánrovými klasiky. Nudit byste se ale neměli. Souboje by potřebovaly zrychlit a toho fázování by mohlo být méně, ale choreografie je poměrně nápaditá a snaha „jít s dobou“ tu evidentně byla. A Wei Pai, ačkoli není excelentní (a notně mu vypomohl dublér), rozhodně není špatný – zejména se zbraněmi mu to jde velmi dobře a Cheeky Chap dává tušit, kam to mohl dopracovat, kdyby měl větší kliku a menší attitude problem. (Tolik k soubojům vyjma finálového. Ten je totiž naprosto libový, minimálně o třídu lepší, než všechny ostatní, a už kvůli němu to celé stojí za dokoukání.)

Sečteno a podtrženo, Lee Wing-Cheung napsal a natočil komedii, která svoje nepopiratelné kvality má, ale ne každému sedne. Částečně proto, že filmařsky přeci jen zaostává za nejlepšími kousky svojí doby, ale především proto, že klame tělem. Téměř až k cílové rovince si drží poměrně rozverný tón, jenž divácká očekávání a nároky naviguje poněkud jiným směrem, než kterým se ubírá samotný film.
Domnívám se, že The Cheeky Chap je hoden doporučení, ovšem s varováním. Má potenciál k tomu vás jak zaujmout, tak dožrat. Tempo by taky chtělo trochu vyrovnat, a pokud zrovna nejste Wei Pai fangirl, tu a tam se nejspíš budete mezi souboji nudit.
Ale dejte tomu šanci. Drzoun se v rámci žánru kung-fu komedie svojí zavilou zlomyslností a krutostí mírně vymyká a už z toho titulu je potenciálně zajímavý – a to finálové zúčtování mezi Wei Paiem a Charliem Chanem je vážně pecka.

Pro HK fangirls: Wei Pai. A nahatej!