The Snake Prince

	Původní název: 蛇王子 / She Wang Zi (1976) Režie: Lo Chen Země: Hong Kong Hrají: Ti Lung, Lin Chen Chi, Wong Yue, Ng Hong-Sang, Fan Lei, Got Dik-Wa, Wong Ching-Ho, Ching Miao, Norman Chu, aj. CSFD / IMDB / HKMD / HKCINE

Snake Prince je jedním z nejrozporuplnějších diváckých zážitků, jaké jsem s nějakým filmem (nejen) od Shaw Brothers zakusila, a to díky velmi nešťastně volené formě a způsobu, jakým místy válcuje jinak poměrně silný, kvalitní příběh. Snake Prince je totiž rockový muzikál. To by samo o sobě mohlo znamenat body k dobru za originalitu – kdyby ovšem u Shaws muzikál uměli. Protože to ale rozhodně nebyl ten případ, experimentování s formou se těžce nevyplatilo a nakonec ani působivé finále tak docela nespláchne rozpačitou pachuť, kterou v divákovi zanechají neohrabané muzikálové výstupy. Úplná katastrofa to ale přeci jen není. Vedle již zmiňovaných trumfů v podobě dobrého příběhu a silného finále má Snake Prince v rukávu (či kde vlastně) i pár hereckých es, dva fajn songy a mile odvázaný vizuál.

Příběh Hadího prince variuje univerzální téma, které najdete napříč staletími i kulturami v řadě obměn, a sice tragické prolnutí dvou těžko slučitelných světů: lidského a nadpřirozeného (jen o hadech a lidech je toho na všech možných kontinentech k vyslechnutí a přečtení spousta, kvalitní pohádkovou literaturou odkojený našinec si může vybavit například neveselou pobaltskou legendu o Egle, s níž má ostatně zápletka Snake Prince nemálo společného). Titulní hrdina – hadí princ – se zamiluje do půvabné vesničanky (Lin Chen Chi), dcery jednoho ze starších ve vsi, jež je zužována neúrodou a suchem. Když se vesničané odhodlají požádat hadího prince a jeho bratry o pomoc (hadi vládnou nad vodami), princ svolí pod jednou podmínkou: voda bude, ale výměnou za ručku půvabné Hei Qin (za ručku a všechno, co k tomu patří, samozřejmě). Hei Qin je nejen hezká jako obrázek, ale navíc je to vtělená ušlechtilost – takže se za vesnici obětuje a svolí ke svatbě s princem. Odměnou jí je zjištění, že jeji nastávající je šarmantní džentlas, který navíc vypadá jako Ti Lung - a obývá luxusní palác.

Když už to vypadá, že všichni budou žít šťastně až do smrti, mladé novomanželce se zasteskne po jejím tatínkovi a sestrách – a pozve je na návštěvu. Jenže sestřičky jsou závistivé, chamtivé mrchy a ve chvíli, kdy zjistí, že Hei Qin je vlastně šťastná po boku krásného a bohatého ženicha, happy end se začne ztrácet v nedohlednu.

Snake Prince má okouzlující pohádkovou atmosféru, k čemuž přispívá jak útulně papundeklové kouzlo klasických SB kulis, tak šikovně volené, fotogenické exteriéry. Kostýmy jsou směsí vlivů hippie módy, kmenových krojů některých nehanských etnik žijících v Číně a svoje k nim nejspíš řekl i Bollywood. Vizuál je tím pádem nejen vcelku povedený, ale také na SB poměry příjemně neotřelý. Herecky je Snake Prince celkem silný v kramflecích. Ti Lung, Wong Yue i Ng Hong Sang jsou coby trojice hadích démonů k sežrání, Lin Chen Chi je krásná, křehká a hvězdooká jako vždycky a ve vedlejších rolích se objevují vesměs ověření veteráni. Po trikové stránce je tenhle film pochopitelně poněkud nesofistikovaný, ale na dobu a místo vzniku je to docela slušné. Choreografie soubojů pak představuje velmi dobrý SB standard.

Jenže tady pořád jsou ta nešťastná muzikálová čísla. A jakmile se začne tančit a zpívat, je to v háji.
Muzika je sice vesměs poslouchatelná, ale až na dvě výjimky poměrně nevýrazná a nezáživná. Kromě úvodního songu a nahatého sóla jedné ze starších sester rozhodně nejde o melodie, jež by vám po skončení filmu uvízly v hlavě (a co se nahatého sóla týče, čert ví, který vjem vám ve finále v hlavě uvízne víc) a neduživé aranže bez nápadu a koulí to rozhodně nevytrhnou.
A ač hudbu lze ještě shovívavě zhodnotit slovy "dře to, ale místy to jde", taneční choreografie je už bohužel zadřená naprosto beznadějně. Je neohrabaná, repetitivní a bezinvenční, bez elegance a bez dynamiky. Výsledkem jsou stěží sledovatelné muzikálové výstupy, které filmu zasadí surovou ťafku za krk, kdykoli se jim k tomu naskytne prostor. Snake Prince má sice dost předností a trumfů na to, aby si diváka získal, jenže po každém hudebně-tanečním intermezzu s tím musí začínat téměř od nuly, protože divák je po předchozím výstupu buď unuděný skoro do bezvědomí, anebo polomrtvý smíchy (záleží na momentálním rozpoložení a na tom, kolikrát už jste to viděli).

Možná horší, než nechtěná komičnost lalala-tanyny scén je právě jejich statičnost. Muzikálová čísla jsou k ničemu, není-li během nich nač koukat a do čeho se zaposlouchat. V Hadím princi jsou navíc do děje vlepena dost neorganicky. Tak dokonalé naplnění obratu „jak pěst na oko“ zkrátka aby pohledal. A je to o to horší, že oko se právě chystalo dojetím slzet.

Odpustit Snake Princovi jeho zpívánkové úlety není jednoduché – ale když se přes ně přenesete, nelze než uznat, že jde o počin přinejmenším zajímavý a v každém případě originální. Navíc je to vyprávění duši našince odrostlého na Erbenových pohádkách potenciálně velmi blízké. S klidným svědomím ho ale nemůžu bezvýhradně doporučit nikomu. Ať už byl v případě Snake Prince záměr jakýkoli, konečným výstupem celého toho kolektivního snažení je prazvláštní bizar, který sice je možné si zamilovat (mně se to nakonec podařilo) – ale spíš navzdory než díky tomu, jak ve výsledku dopadl.